Prosím počkejte chvíli...
Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT PrahaFCHTÚOCH  → O ústavu → Historie Ústavu organické chemie
iduzel: 6596
idvazba: 7422
šablona: stranka
čas: 25.9.2017 13:41:49
verze: 3813
uzivatel:
remoteAPIs:
branch: trunk
Obnovit | RAW

Historie Ústavu organické chemie

V počátcích našeho technického školství byla organická chemie součástí všeobecné chemie. V přednáškách profesorů Karla Augustina Neumanna (1807–1817), Josefa Steimanna (1817–1833) a Karla Napoleona Ballinga(1833–1868) byly zařazeny stati o „přírodních látkách“. Přednášelo se pouze německy.

Prvním profesorem vyučujícím česky se stal v roce 1864 žák K. N. Ballinga, poslanec zemského sněmu a člen říšské rady Jan Staněk (1828–1868). Přednášel o organických látkách v rámci chemie všeobecné. Po jeho předčasné smrti se stal jeho nástupcem profesor Vojtěch Šafařík (1829–1902). Byl to on, kdo zavedl ve školním roce 1881-82 organickou chemii jako samostatný a česky vyučovaný předmět. Část věnovaná organické chemii v jeho knize „Počátkové chemie‟ i jeho přednášky odpovídaly stavu znalostí v tehdejší světové organické chemii.

 Výuka organické chemie byla v té době rozšířena o docentské přednášky Bohuslava Rýmana (1852–1910), Milana Nevole (1846 – 1907) a Karla Kruise (1851-1917). Přednášeli chemii alifatických a aromatických sloučenin, chemii cukrů, vývoj chemické strukturní nauky, historii chemie, ale i pracovní metodiku organické chemie. Výuku organické chemie převzal později zcela Bohuslav Raýman, žák F. A. Kekulého v Bonnu. Napsal dvě učebnice: „Chemie teoretická‟ a „Chemie organická pro vysoké učení technické‟. Již za jeho působení získávaly oblibu přednášky tehdy jmenovaného profesora Emila Votočka o cukrech. Tímto obdobím začíná novodobá historie organické chemie.

V dějinách české chemie se jen zřídka setkáváme s tak výraznou osobností jako byl Prof. Ing. dr.h.c. Emil Votoček(1872-1950). Byl nejen vynikajícím chemikem, ale i lingvistou a hudebníkem. Chemii vystudoval na české technice v Praze. Jeho zájem záhy obrátil k chemii organické, prohloubil jej během studijních pobytů u vynikajících organických chemiků té doby. Dva roky pracoval v Mylhúzách u profesora Emilio Noeltinga, odborníka v chemii barviv. Jeho zájem o chemii cukrů prohloubil pobyt u profesora Bernharda Tollense na universitě v Göttingen. Po návratu do Prahy se stal prof. Votoček asistentem profesora Preise, který přednášel na pražské technice chemii anorganickou a analytickou. V roce 1905 byl jmenován mimořádným a v roce 1907 řádným profesorem všeobecné experimentální chemie. Od školního roku 1906-07 přednášel po profesoru Preisovi anorganickou chemii a po docentu Raýmanovi chemii organickou.

Učitelská činnost profesora Votočka byla vynikající, ve zkušebních požadavcích byl přísný, náročný a přitom spravedlivý. Napsal „Návody ke cvičení v organické chemii‟ a dvoudílnou organickou chemii (Organická chemie I 1912, 1927; Organická chemie II 1916, 1930) a spolu s pozdějším profesorem Lukešem Organickou chemii (1949). Ve své učebnici zavedl třídění organických sloučenin podle topicity (tj. zda je sloučenina odvozena od matečného uhlovodíku  substitucí na jednom, dvou nebo více atomech uhlíku). Tento třídící systém přinášel značné výhody ve výkladu organické chemie. Byl přejat i do pozdějších učebnic organické chemie profesora Lukeše a jeho žáků. Prof. Votoček zavedl diplomovou práci v organické chemii. Ve vědecké práci je nesporně nejvýznamnější oblastí Votočkova díla výzkum chemie cukrů. Trvalou památkou zůstalo jeho účelné názvosloví methylpentos a zavedení pojmu „epimer‟ a „epimerizace‟.

Spolu s profesorem Jaroslavem Heyrovským (1890-1966) založili r. 1929 časopis Collection des travaux chimiques de Tchecoslovaquie – Collection of Czechosloval Chemical Communications. Tento časopis (vydává v současné době UOCHB AV ČR) je v zahraničí dodnes uznávaný. Oba protagonisté časopis redigovali a přísně dbali na jeho vysokou vědeckou úroveň.

Nemalý význam má i Votočkovo filologické dílo. Profesor Votoček měl pro lingvistickou práci předpoklady dané jazykovým nadáním (ovládal šest jazyků). Úctyhodný je počet slovníků, které vydal. Vedle chemie se do konce života věnoval i komponování. Složil kolem 70 písní a řadu skladeb pro klavír a různá nástrojová seskupení.

Přestože byly laboratoře prof. Votočka v budově chemického ústavu v Trojanově ulici skromně vybaveny, vznikla zde řada vynikajících prací a prošla jimi řada významných organických chemiků, které prof. Votoček vychoval.

Ve vztahu k VŠCHT je třeba uvést profesory organické  technologie Cyrila Krauze a Viktora Ettela, profesora organické chemie Ottu Wichterleho, pozdějšího zakladatele a ředitele Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, profesora Rudolfa Lukeše a Vladimíra Preloga, profesora organické chemie na technice v Curychu, nositele Nobelovy ceny za chemii (1975). Na počest profesora Votočka uděluje  vědecká rada VŠCHT „Medaili Emila Votočka za zásluhy o rozvoj chemie‟.

Když byl profesor Votoček koncem roku 1937-38 předčasně pensionován, převzal výuku organické chemie Rudolf Lukeš (1897-1960).To již bylo v nově postavené budově v Dejvicích, kam Votočkův ústav v roce 1933 přesídlil. Po uzavření vysokých škol řídil během okupace tehdejší docent Rudolf Lukeš organickou laboratoř Spolku pro chemickou a hutní výrobu ve Vysočanech. Po osvobození byl v roce 1946 jmenován mezi prvními, profesorem organické chemie.Profesor Lukeš byl vynikajícím pedagogem, přednášel vždy zpaměti. V přednáškách, učebních textech a později i v učebnici organické chemie (z plánovaných tří svazků vyšly pouze dva) probíral souběžně alifatické, alicyklické a aromatické sloučeniny.

Ve vědecké práci je profesor Lukeš právem považován za zakladatele syntetické organické chemie u nás. Studoval reakci Grignardova činidla s laktamy a cyklickými imidy, vedoucí ke ketokyselinám a k heterocyklickým enaminům. Chemie heterocyklickyckých sloučenin, zejména pyridinu, furanu a elektrochemické studie jsou dalším plodným polem zájmu profesora Lukeše. Láska ke květinám a rozsáhlé znalosti organické chemie ho vedly k úvahám a později k experimentálnímu ověření biogenese alkaloidů, zejména v laboratoři heterocyklických sloučenin, která byla zřízena po jeho jmenování akademikem.

Mezi významné spolupracovníky prof. Emila Votočka patřil již vzpomenutý Otto Wichterle, který po druhé světové válce zdařile doplňoval systematiku Lukeše elektronovou teorií. Jeho učebnice organické chemie (vyšla ve dvojím vydání v německém překladu) originálně pojatá, byla průkopnickým dílem tohoto druhu.

Na ústavu organické chemie působil v letech 1945-1951 František Petrů, pozdější profesor anorganické chemie na naší škole.

Přední místo v české chemii zaujal žák a spolupracovník z vysočanské éry, profesor organické technologie na naší škole a pozdější ředitel Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV a president ČSAV František Šorm (1913-1980).Starší generaci je velmi dobře známa jeho „Technologie organických látek‟, v níž s erudicí organického chemika podává základy výroby významných organických produktů. Profesor Šorm vysoko pozvedl úroveň české chemie svými pracemi v oblasti isoprenoidů, peptidů, bílkovin a nukleových kyselin. Důsledně prosazoval používání moderních separačních a identifikačních metod v organické chemii. Je zakladatelem moderního zkoumání přírodních látek u nás.

 V padesátých letech byli pedagogickou a vědeckou oporou Ústavu organické chemie docenti Miloš Hudlický a Ivan Ernest. Oba však museli v roce 1958 školu opustit a spolu s nimi tehdejší asistenti Jaromír PlešekStanislav HeřmánekZdeněk Veselý .

Prof. Miloš Hudlický téměř deset let pracoval ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii (VÚFB) v Praze, emigroval a stal se profesorem organické chemie na Virginia Polytechnic Institute and State University v Blackburgu. Vynikl pracemi z oblasti organických sloučenin fluoru. Je zakladatelem desetidílného kompendia „Preparativní reakce v organické chemii‟, autorem a spoluautorem několika svazků tohoto díla.

Prof. Ing. Dr. Ivan Ernest, CSc. pracoval nejprve také ve VÚFB, ze stáže u prof. R. B. Woodwarda se však již nevrátil (1969) a stal se ředitelem Woodwardova ústavu v Basileji. Jeho četné práce patří především do oblasti přírodních i syntetických, farmaceuticky významných organických látek.

V roce 1960 profesor Lukeš zemřel. Jeho učebnice organické chemie, proponovaná na tři díly, zůstala nedokončená. Tuto mezeru se pokusili odstranit jeho žáci O. Červinka, V. Dědek a M. Ferles, kteří napsali nejprve učební texty a později celostátní učebnici organické chemie. Respektují Lukešovu koncepci, rozšiřují ji o nové poznatky v teorii chemické vazby, stereochemii, reakčních mechanizmech a využití fyzikálně-chemických metod v organické chemii. Celkem čtyři vydání této učebnice svědčí o tom, jak přispěla k výuce organické chemie u nás. Tato trojice přednášela organickou chemii až do roku 1990.

Profesor Ing. Dr. Otakar Červinka, DrSc. začal pracovat u profesora Lukeše po absolvování Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství v Praze v roce 1949. Pod jeho vedením získal v roce 1950 titul doktora technických věd. V témže roce vědecká rada VŠCHT jednomyslně schválila jeho jmenování profesorem organické chemie, kterého se dočkal až po rehabilitaci, v červnu 1990. V letech 1968 až 1972 byl vedoucím katedry organické chemie. přednášel základní organickou chemii. V letech 1955-1990 přednášel mechanizmy organických reakcí, jejichž koncepci vytvořil. Skripta o mechanismech organických reakcí se stala základem učebnice, která vyšla ve dvou vydáních. Je spoluautorem knížky o základech stereochemie, která vyšla ve dvou vydáních a byla v rozšířeném vydání přeložena do angličtiny a ruštiny. Prof. Červinka je vedoucím autorského kolektivu dvoudílné „Chemie organických sloučenin‟. Je autorem monografie o enantioselektivních reakcích, která vyšla v rozšířeném vydání a spoluautorem monografie o enaminech, která vyšla ve dvou vydáních v USA. Rozsáhlá vědecká činnost prof. Červinky se nejvýrazněji projevuje ve dvou směrech: ve studiu enaminů a ve studiu asymetrických reakcí. V obou dosáhl mezinárodně uznávané úrovně. Vědecká činnost prof. Červinky byla oceněna řadou pozvání k přednesení přednášek na zahraničních vysokých školách. Váže se k ní i udělení medaile Collége de France (1978). Ve spolupráci s k. p. Léčiva se zabýval výzkumem postupů pro výrobu produktů, významných z hlediska farmaceutického průmyslu. Jako dlouholetý předseda odborné skupiny organické chemie při Čs. Společnosti chemické organizoval cykly přednášek – Publika – a konference o pokrocích organické chemie.

Profesor Ing. Václav Dědek, CSc. absolvent Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství (1949). Po krátkém působení na katedře organické technologie u profesora Šorma přešel v roce 1950 na katedru organické chemie, kde obhájil v roce 1956 kandidátskou disertační práci a v roce 1961 byl jmenován a ustanoven docentem. Po smrti profesora Lukeše se stal vedoucím katedry organické chemie a tuto funkci vykonával s výjimkou let 1968-72 až do roku 1990. Po pětiměsíčním pobytu na universitě Florida (USA) byl v roce 1972 jmenován profesorem organické chemie. Vedle přednášek v základním kurzu organické chemie se věnoval otázkám organizačním. Zastával na VŠCHT funkci proděkana, děkana a nakonec prorektora pro věci pedagogické. Vědecká činnost profesora Dědka byla zaměřena především na oblast organických sloučenin fluoru. Zasloužil se o zavedení výroby lokálního anestetika Anecotan.

Profesor Ing. Miloslav Ferles, DrSc. pracoval jako laborant již od roku 1941 pod vedením profesora Lukeše ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu ve Vysočanech, poté tři roky ve Farmaceutické laboratoři Spolku v Rybitví. Po získání inženýrského titulu na naší škole nastoupil u prof. Lukeše jako asistent a získal v roce 1950 titul doktora technických věd. V roce 1960 se habilitoval, v roce 1969 získal titul DrSc. A v roce 1979 byl jmenován profesorem organické chemie. Vedle přednášek základní organické chemie se věnoval zavedení a profilování nového předmětu „Výroba léčiv‟. Vedle již citované učebnice „Organická chemie‟, jejíž je spoluautorem, napsal s prof. J. Rudingerem knihu „Hydrid lithno-hlinitý a příbuzná činidla v organické chemii‟ a s Dr. J. Jizbou „Chemie pyridinu‟. Je autorem vysokoškolských skript „Výroba léčiv‟ a několika kapitol v dvoudílné monografii „Chemie organických sloučenin‟. Je spoluautorem knih „Preparativní reakce v organické chemii‟ X. díl a „Nomenklatura organické chemie‟ (vyšla ve třech vydáních). Pokud se týče vědecko-výzkumné činnosti profesora Ferlese, zabýval se především reakcemi pyridinu a jeho derivátů. Posledními spolupracovníky profesora Lukeše, kteří se habilitovali na VŠCHT, byli: Josef Kuthan, Jiří Jarý, Miloslav Janda a Jan Šrogl.

Profesor Ing. Josef Kuthan, DrSc. absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v roce 1957. U profesora Lukeše vypracoval disertační práci a po její obhajobě (1960) se stal odborným asistentem na katedře organické chemie. Pracoval na Ústavu organické chemie a biochemie Friedrich-Schillerovy University v Jeně u profesora G. Drefahla (1963-64) a habilitoval se (1964). Později působil jako hostující profesor University Freiburg  na chemickém ústavu profesora K. Wallenfelse (1969). Na základě další obhajoby mu byla udělena hodnost doktora chemických věd (1974) a byl jmenován řádným profesorem organické chemie (1978).

Vykonával několik akademických funkcí a je spoluzakladatelem Studentské odborné a vědecké činnosti a akademie mládeže na škole. Přednášel základní kurs „Organická chemie I a II‟ (1965-1990), „Fyzikální metody organické chemie‟ a „Struktura organických látek‟ (1965-1975). Pro tyto discipliny vypracoval vlastní koncepci a sepsal skripta. Napsal skripta i učebnici organické chemie ve zcela originálním pojetí. Je autorem a spoluautorem několika monogragických statí v zahraničí o heterocyklické tématice. Dosavadní vědecká činnost prof. Kuthana zasahuje hlavně do oblasti teoretické a fyzikální organické chemie, dále do rozvoje několika speciálních oblastí heterocyklické chemie. Praktického užitku nalezly výsledky některých z jeho prací v oblasti nukleárního výzkumu (scintilační detektory), organických luminoforů a meziproduktů v syntéze léčiv a biofaktorů.

Docent Ing. Miroslav Janda, CSc. po krátkém zaměstnání na detašovaném pracovišti Výzkumného ústavu acetylenové chemie v Novákách se na našem ústavu stal v roce 1952 asistentem profesora Lukeše. V roce 1963 se habilitoval a v roce 1966 byl ustanoven docentem organické chemie, kterou na naší vysoké škole přednášel. V roce 1967 byl na jednoroční stáži na Massachusetts Institute of Technology (USA), později působil 5 let na universitě v Setifu v Alžíru. Výsledkem jeho snažení aplikovat organickou chemii v biologických vědách, je zavedení předmětu specializace „Bioorganická chemie‟, pro který napsal se spolupracovníky skriptum, které vyšlo ve dvou vydáních. Jeho práce směřovaly již pod vedením profesora Lukeše k syntéze heterocyklických přírodních látek. Propracoval elektrochemickou oxidaci furanového jádra, kterou později rozšířil i na jiné heterocyklické sloučeniny. Zabýval se přípravou vodivých polymerů na basi derivátů pětičlenných heterocyklů. Je autorem několika kapitol v dvoudílné „Chemii organických sloučenin‟. Později vydal na VŠCHT i úsměvnou knížku „Láska a vitriol‟ (VŠCHT, 1995) o chemicích a jejich příhodách.

 Náhle zesnulý docent Jan Šrogl (†1985) pracoval zpočátku na detašovaném pracovišti Výzkumného ústavu acetylenové chemie v Novákách. Asistentem profesora Lukeše se stal v roce 1954. Věnoval se chemii derivátů furanu, studoval bromační a elektrolytické alkoxydace furanových sloučenin, což bylo tématem jeho habilitační práce v roce 1966. Později studoval s docentem Jandou elektrochemii organických sloučenin. je hlavním autorem skript „Organická syntéza‟, kterou přednášel.

 V roce 1986 byli ustanoveni docenty Antonín Kurfürst (†1991) a Jiří Krechl, v roce 1990 pak Ivan Hemer.

Již dříve zmíněný Doc. Ing. Dr. Jaromír Plešek, CSc. patří k těm absolventům našeho ústavu, jehož profesní kariéra byla velmi nepříznivě ovlivněna politickým poválečným vývojem. Absolvent VŠCHTI-ČVUT (1950), Dr. techn. 1952, podává v únoru 1958 habilitaci a v dubnu téhož roku je propuštěn z VŠCHT. Pracuje jako vývojový pracovník v podniku Dental, od roku 1961 je vedoucí vědecký pracovník a spoluzakladatel chemie boru v ÚACH AVČR. Jaromír Plešek je mimořádnou osobností po všech stránkách. Je spoluautorem monografie o aldolisacích a příbuzných reakcích, která je ojedinělá svoji kompletností i záběrem. V roce 1965 obhájil CSc na VŠCHT v Pardubicích, v roce 1969 se habilitoval na VŠCHT v Praze, následuje další křivda - jmenování obdržel v roce 1995. Autor a spoluautor téměř 200 vědeckých sdělení, monografií a kapitol v monografiích, přehledných referátů. Nositel zlaté medaile J. Heyrovského (1992), medaile E. Votočka (1993), od roku 1995 člen učené společnosti ČR.

Profesor Ing. Jaroslav Paleček, CSc. absolvoval VŠCHT v roce 1957. Po krátkodobém působení na Ústavu anorganické chemie ČSAV pracoval od roku 1961 jako přednáškový asistent u profesora Lukeše. Pod jeho vedením rozvíjel problematiku azabicyklosloučenin. Později se zabýval chemií dihyropyridinů. V roce 1978 byl na krátkodobé stáži v Německu u prof. Gleitera. V roce 1983 byl jmenován docentem a v roce 1991 profesorem organické chemie. Přednášel organickou chemii v dálkovém studiu, některé speciální kapitoly organické chemie, toxikologii a ekologii. Je autorem a spoluautorem řady vědeckých sdělení, patentů a skript. Až po odchodu do penze pracuje v oblasti léčiv (prostaglandinů a protizánětlivých látek) a přednáší „Chemii léčiv‟ ve zcela nové koncepci. Jaroslav Paleček byl vynikající a zručný chemik, výborný kolega a mimořádně laskavý člověk.

Profesor Ing. Oldřich Paleta, DrSc. absolvoval VŠCHT v roce 1961, disertační práci vypracoval jako asistent na katedře organické chemie a obhájil ji v roce 1966, habilitační práci podal v roce 1970, habilitace mu byla umožněna až v roce 1990. Absolvoval roční studijní pobyt na TH Merseburg a krátkodobé studijní pobyty na universitách v Montpellier, Swansea a Giesenu. Je autorem a spoluautorem úloh z organické chemie, které byly vydány jako skripta i knižně, skript „Kinetické metody v organické chemii‟ a příručky „Základy chemie ke studiu na VŠCHT‟. Autorsky přispěl do monografie Chemistry of Organic Fluorine Compounds II a do kompendia Houben-Weyl, Organofluorine Chemistry. Přednášel organickou chemii v základním kurze a pro specializaci předmět Reaktivita organických sloučenin. Zabývá se organickými sloučeninami fluoru. Byl odpovědným redaktorem Bulletinu ČSCH (1987-1999), od roku 1991 byl předsedou odborné skupiny organické a farmaceutické chemie ČSCH a předsedou ceny Alfreda Badera.

Profesor Ing. František Liška, CSc. absolvent VŠCHT v roce 1962, kandidát věd v roce 1966. Pracuje ne katedře organické chemie od roku 1967, v roce 1980 podal habilitační práci, která byla realizována až v letech 1990-93. Zastával funkci prorektora pro věci pedagogické. Přednáší základní organickou chemii a organickou syntézu pro studenty specializace a pro postgraduální studium. Pracoval v oblasti organických sloučenin fluoru, heterocyklických sloučenin, elektrochemii a micelární katalýze. Je spoluautorem skript „Organická syntéza” a autorem učební pomůcky „Organická syntéza – Syntonový přístup” a spoluautorem zahraniční monografie „Electrochemistry in Organic Synthesis”. V období 1994 - 2003 byl vedoucím Ústavu organické chemie. V roce 2013 mu byla udělena Medaile Emila Votočka.

Profesor Ing. Ivan Stibor, CSc. absolvoval VŠCHT v roce 1966, kandidát věd v roce 1973. Pracoval na katedře organické chemie jako vědecký pracovník (1971-1982). V letech 1982-1990 pracoval na Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté byl rok na stáži u profesora J. M. Lehna (Universita ve Štrasburku). V letech 1990-1994 a 2003-2006 byl vedoucím Ústavu organické chemie, děkanem FCHT a krátce i rektorem VŠCHT. Profesor Stibor se zabýval chemií heterocyklických sloučenin, organickou elektrosyntézou, syntézou makrocyklických ligandů. V poslední době se orientuje především na studium slabých interakcí a molekulárních komplexů. V roce 2012 mu byla udělena Medaile Emila Votočka.

Současní profesoři ÚOCH VŠCHT

Profesor Ing. Jiří Svoboda, CSc. absolvoval VŠCHT v roce 1976, v letech 1977-1980 vypracoval disertační práci (/kandidát věd 1980) na téma „Iontové dimerisace fluorovaných akrylátů”. Od roku 1981 působí na Ústavu organické chemie jako vědecký pracovník, později jako odborný asistent. V roce 1993 se habilitoval. V roce 1989 byl na krátkodobé stáži u profesora A. Mannschrecka (Universita Regensburg SNR) a v letech 1994-1995 na roční stáži u prof. H.-J. Hansena (Universita Curych,Švýcarsko). Od počátku vědecké dráhy rozvíjel problematiku protizánětlivých látek (ibuprofen, naproxen, piroxikam, inhibitory lipoxygenas) a souběžně s ní problematiku kondenzovaných heterocyklických sloučenin. Přednáší a zkouší základní předmět „Organická chemie” pro studenty II. ročníku a pro studenty specializace předmět „Organická syntéza I”, pro který napsal skripta. V letech 2006 - 2016 byl vedoucím Ústavu organické chemie, v roce 2017 mu byla udělena Medaile Emila Votočka.

Profesor Ing. Dalimil Dvořák, CSc. absolvoval VŠCHT v roce 1978. V letech 1979-1990 pracoval na Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV jako aspirant (kandidát věd 1983) a vědecký pracovník (chemie methylenmalonaldehydů, syntetické pyrethroidy). Od roku 1990 působí na Ústavu organické chemie VŠCHT, habilitace 1995, jmenování profesorem 2004. V roce 1988 byl na roční stáži u profesora L. S. Hegeduse (Colorado State University) a v roce 1994 u Dr. P. Kočovského (University of Leicester). Pro studenty specializace a postgraduálního studia přednáší předmět: „Chemie organoprvkových sloučenin přechodných kovů” a je autorem stejnojmenných skript. Zabývá se vlastnostmi karbenových komplexů přechodných kovů a využitím přechodných kovů v organické syntéze. Je odpovědným řešitelem Centra základního výzkumu ve stejné  oblasti.

Profesor Ing. Pavel Lhoták, CSc. absolvoval VŠCHT Praha v roce 1986, v letech 1986-1991 absolvoval PGS studium na stejném pracovišti pod vedením profesora Kuthana. V letech 1994-1996 absolvovat postdoktorskou stáž na Kyushu University ve Fukuoce (Japonsko) u profesora Seiji Shinkaie, poté se vrátil na VŠCHT a začal s vlastním výzkumem věnující se hlavně chemii calixarenů. V roce 1997 obdržel Cenu Alfreda Badera  pro mladé vědce do 35 let od České společnosti chemické, v roce 2001 se habilitoval a v roce 2006 byl jmenován profesorem. Kromě výuky některých předmětů bakalářského studia (Organická chemie I a II) se zabývá supramolekulární chemií, kterou přednáší (Základy supramolekulární chemie) pro studenty magisterského a postgraduálního studia. 

Profesor Ing. Jaroslav Kvíčala, CSc. ukončil studium na VŠCHT v roce 1980, v letech 1981-1984 absolvoval PGS studium na stejném pracovišti. V letech 1984-1986 pracoval externě jako výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu anorganické chemie v Ústí nad Labem, v roce 1987 obdržel titul kandidáta věd. Od roku 1986 působí na Ústavu organické chemie VŠCHT Praha, nejprve jako vědecký pracovník a poté jako odborný asistent, v roce 2006 se habilitoval a v roce 2015 byl jmenován profesorem (rozhovor s prof. Kvíčalou). Absolvoval několik zahraničních stáží – v letech 1993-1994 a pak i v roce 1995 stáž u prof. Peltera na Swansea University of Wales, v letech 2003-2004 u prof. Michla na University of Colorado at Boulder. Kromě výuky některých předmětů bakalářského studia (Organická chemie I a II, Laboratoře organické chemie I a II) pro studenty magisterského a postgraduálního studia přednáší a garantuje předměty Výpočty a vizualizace molekul, Organická chemie vybraných prvků a Laboratoř oboru.  Celý život se zabývá (poly)fluorovou chemií, v poslední době se věnuje fluorové recyklaci rutheniových homogenních katalyzátorů metateze alkenů, přípravě hydrofobních fluorofilních iontových kapalin a teoretickému studiu metateze fluoralkenů.

Profesor Ing. Radek Cibulka, Ph.D. absolvoval magisterské studium na VŠCHT Praha v roce 1996, v letech 1996 – 2002 absolvoval PGS studium na stejném pracovišti pod vedením doc. Františka Hampla a prof. Františka Lišky. V roce 2003 absolvoval postdoktorskou stáž na Univerzitě v Regensburgu u prof. Burkharda Königa, poté se vrátil na VŠCHT a začal s vlastním výzkumem věnující se mj. organokatalýze. V roce 2009 se habilitoval (práce „Deriváty flavinů jako katalyzátory oxidačních reakcí“) a v roce 2017 byl jmenován profesorem. V roce 2005 obdržel Cenu Alfreda Badera  pro mladé vědce do 35 let od České společnosti chemické. Ve své vědecké práci se zabývá oxidacemi pomocí organokatalýzy, fotokatalýzou a chemií a fotochemií flavinů. Kromě výuky některých předmětů bakalářského studia (Organická chemie I a II, Laboratoře organické chemie I a II) pro studenty magisterského a postgraduálního studia přednáší a garantuje předmět Retrosyntéza. Od roku 2017 je předsedou Akademického senátu VŠCHT Praha, od téhož roku je vedoucím Ústavu organické chemie.



Aktualizováno: 23.6.2017 13:55, Autor: Ondřej Kundrát

A BUDOVA A Ústav organické chemie se nachází ve 2. patře budovy A na straně ke Studentské ulici, sekretariát ústavu – místnost A278
B BUDOVA B V 1. patře se nachází Laboratoř forenzní analýzy biologicky aktivních látek
C BUDOVA C
VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Ústav organické chemie, technický správce Výpočetní centrum

zobrazit plnou verzi